Pomalej rozjezd

29. července 2012 v 21:11 | M.*^^ |  Spisovatelčím
Vstala z postele a protřela si oči. Nemělo to cenu. Tedy ne dvakrát znatelnou a probouzející jak očekávala. Cítila se slabá a opilá. Připadalo jí,jakoby vůbec nespala. Nebo opravdu nespala? Nedokázala si vybavit minulou noc. Co sakra dělala? Děsilo ji vědomí nebo spíše nevědomí vůči včerejšku. Hlava ji bolela jako po řádně pokalený noci. Rukou si prohrábla vlasy,přitom se marně zkoušela rozpomenout co se to včera večer dělo. Vlasy jí silně voněly cigaretovým kouřem. Najednou se jí zatočila hlava. Možná za to mohlo tak řádově 5 piv a několik panáků vodky,jak se znala. Vždycky to dopadlo stejně,když Tobiho potkala. Na(ne)štěstí se před pár lety odstěhoval,když se jeho rodiče rozvedli, s mámou do Prahy a chlastačky byly maximálně 3x do roka. I když to vždycky stálo za to. Miláček její. Zasraná kocovina. Claudie si kecla na lino v kuchyni a opřela se zády o studenou zeď. Snad poprvé co vzbudila doma,možná sem došla relativně po svých. I když o tom pochybovala. Nebo jí Tobi domů donesl? Chudáček,to by se mu pronesla od hospody u náměstí až k ní domů.

V sobotu ráno mi zazvonil mobil. To pitomý pípání musim jednou provždy zmněnit,brblala jsem si a hledala jsem mobil,abych to konečně vypnula. Na poškrábaným mobilu zářilo upozornění "Nová zpráva". Kterej blbec mi může v sobotu,v sedm ráno psát? Kterej debil?!

"Ahoj Claudi,přijel jsem k tátovi a tak mě napadlo,že bysme někam zašli. Počítám s tebou,Tobi."


Tobiášek se mi vrátil. Skvělý! Už jsem ho neviděla,no rok to bude. Miláček. Myslela jsem,že když je teď velkej pražák,tak mi zpychnul. Nevim proč,ale prostě jsem si nemohla pomoct. Tobi mi dokázal zlepšit celej den jenom jednou posranou esemeskou. A to jsem ho znala nejmíň od svý šesti a jeho osmi let. Byl něco jako můj starší brácha. A stejně jsem už nemohla usnout a okamžitě jsem odepsala:

"Jako vždycky v 9 U Rejchyho? "

Na odpověď jsem jako vždycky nečekala dlouho.

"Jo,těšim se na tebe kotě"

Co si vezmu na sebe? Co sakra? Jako vždy nemám nic ve skříni. Proč si kurva nekoupím nic pořádnýho na sebe? Nebudu tady šílet jako malá puberťačka. Prostě na sebe něco hodim a půjdu. Milovala jsem večerní ulice. Až na ty všudypřítomný opilce,který se opili ještě dřív než začla noc,což jsem považovala za všudypřítomné opilecké barbarství a nevkus opít se před půlnocí. Tobi už na mě čekal v naší oblíbené uličce na rohu ulice. Milovali jsme tu hospodu. Možná proto,že to bylo místo,kde proběhla naše první chlastačka. Možná proto,že lampa na rohu ulice,přesto že stála před hospodou nikdy pořádně nesvítila a vrhala na nás jemné až intimní světlo,ve kterém nešly rozeznat naše tváře. Atmosféra k nezaplacení.


Hospocký už nás znal. Strejda. Vždycky nám nalil bez jakýchkoli zbytečnejch řečí. Nikdy se nestaral o to,v jakým stavu odejdeme. Hlavně aby byla tržba. Svým způsobem bezcitný a nějak milý zároveň. Tomu se říká táta Chlast s velkým CH.

S Tobim jsme si zalezli co nejvíc dozadu a objednali 2 velký piva.

"Pomalej rozjezd." uculil se na mě Tobi a téměř spiklenecky mrkl. Připadal jsem si mladší než obvykle.
"Nejsem malá holka!" zvýšila jsem na něj hlas. Srala mě ta jeho věčná povýšenost kvůli pár rokům a to doslova,ve kterých byl o proti mě ve výhodě.
"Klídek kotě,nečerti se hned." pousmál se klidně.
Nahnula jsem se přes stůl a najednou byl Tobiho obličej přímo pře mým. "Sereš mě,zlato,ale ráda tě zase vidím." zašeptala jsem mu do ucha a vdechla jeho neodolatelný parfém. Věnoval mi pusu na tvář a pousmál se.
"Jak ses tu beze mě měla? Nějak si vyrostla za ten rok,na těch správných místech myslim." zase ten jeho tón.
"Díky. Kde si vyrost ty nemůžu posoudit." rýpla jsem si

"Zatím nemůžu!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama