Červenec 2012

Toužit po autorském klubu? Minulost!

31. července 2012 v 20:41 | M.*^^ |  Co mě sere
Autorský klub. Určitá elita lidí,kteří jsou opravdu skvělými blogery či blogerkami. Blogy,které tam patří mohou na svém blogu hrdě vystavovat ikonku "Jsem členem autorského klubu." A aby taky ne. Jejich autoři opravdu mohou být na svůj blog,ale hlavně na sebe hrdí. Není nic lepšího než se dostat do klubu na úrovni. Mohou konkurovat lidem,kteří píší plnohodnotné články a nepyšní se jen velkou návštěvností,ale hlavně komentáři s dobrými ohlasy na jejich tvorbu.

Dostat se do AK bylo mým snem a první krok byl založit si tenhle blog.

Vysvětlí mi někdo nevysvětlitelné? Co se to sakra děje s autorským klubem,s chloubou stránky blog.cz ? Nepatřím do AK,ale situaci sleduju,protože jsem se tam fakt chtěla moc dostat a tím si dokázat,že prostě nepíšu tak špatně a moje články jsou dobrý. Ale úroveň na kterou se klub dostal. No jednoduše řečeno...Nasralo mě to. Ano zase se zmíním o bloňdaté posile AK,která před nedávnem přibyla. Vyprs se beyby,nahoď duck face a budeš kůl! Co na tom,že tě lidi pomlouvaj jak můžou,co na tom,že na blogu máš nasraných,pohrdavých a tebe zesměšnujících komentů víc než dost? Hlavní je návštěvnost,která raketově narůstá.
To by byla slečna Lotty Biondi.
A co Standa? Ten za to může! Čti dál -> Celý článek :P

Pomalej rozjezd

29. července 2012 v 21:11 | M.*^^ |  Spisovatelčím
Vstala z postele a protřela si oči. Nemělo to cenu. Tedy ne dvakrát znatelnou a probouzející jak očekávala. Cítila se slabá a opilá. Připadalo jí,jakoby vůbec nespala. Nebo opravdu nespala? Nedokázala si vybavit minulou noc. Co sakra dělala? Děsilo ji vědomí nebo spíše nevědomí vůči včerejšku. Hlava ji bolela jako po řádně pokalený noci. Rukou si prohrábla vlasy,přitom se marně zkoušela rozpomenout co se to včera večer dělo. Vlasy jí silně voněly cigaretovým kouřem. Najednou se jí zatočila hlava. Možná za to mohlo tak řádově 5 piv a několik panáků vodky,jak se znala. Vždycky to dopadlo stejně,když Tobiho potkala. Na(ne)štěstí se před pár lety odstěhoval,když se jeho rodiče rozvedli, s mámou do Prahy a chlastačky byly maximálně 3x do roka. I když to vždycky stálo za to. Miláček její. Zasraná kocovina. Claudie si kecla na lino v kuchyni a opřela se zády o studenou zeď. Snad poprvé co vzbudila doma,možná sem došla relativně po svých. I když o tom pochybovala. Nebo jí Tobi domů donesl? Chudáček,to by se mu pronesla od hospody u náměstí až k ní domů.

V sobotu ráno mi zazvonil mobil. To pitomý pípání musim jednou provždy zmněnit,brblala jsem si a hledala jsem mobil,abych to konečně vypnula. Na poškrábaným mobilu zářilo upozornění "Nová zpráva". Kterej blbec mi může v sobotu,v sedm ráno psát? Kterej debil?!

"Ahoj Claudi,přijel jsem k tátovi a tak mě napadlo,že bysme někam zašli. Počítám s tebou,Tobi."


Tobiášek se mi vrátil. Skvělý! Už jsem ho neviděla,no rok to bude. Miláček. Myslela jsem,že když je teď velkej pražák,tak mi zpychnul. Nevim proč,ale prostě jsem si nemohla pomoct. Tobi mi dokázal zlepšit celej den jenom jednou posranou esemeskou. A to jsem ho znala nejmíň od svý šesti a jeho osmi let. Byl něco jako můj starší brácha. A stejně jsem už nemohla usnout a okamžitě jsem odepsala:

"Jako vždycky v 9 U Rejchyho? "

Na odpověď jsem jako vždycky nečekala dlouho.

"Jo,těšim se na tebe kotě"

Co si vezmu na sebe? Co sakra? Jako vždy nemám nic ve skříni. Proč si kurva nekoupím nic pořádnýho na sebe? Nebudu tady šílet jako malá puberťačka. Prostě na sebe něco hodim a půjdu. Milovala jsem večerní ulice. Až na ty všudypřítomný opilce,který se opili ještě dřív než začla noc,což jsem považovala za všudypřítomné opilecké barbarství a nevkus opít se před půlnocí. Tobi už na mě čekal v naší oblíbené uličce na rohu ulice. Milovali jsme tu hospodu. Možná proto,že to bylo místo,kde proběhla naše první chlastačka. Možná proto,že lampa na rohu ulice,přesto že stála před hospodou nikdy pořádně nesvítila a vrhala na nás jemné až intimní světlo,ve kterém nešly rozeznat naše tváře. Atmosféra k nezaplacení.

Není to jen družice Země.. Je to STAR

25. července 2012 v 15:17 | M.*^^ |  Spisovatelčím
Nemůže být jednoduché být Měsícem. Existence ve tmě musí potřebovat řádnou dávku optimismu. A to že nezáříte bez cizí pomoci asi dvakrát nepovzbudí. Tak ať. Není jediná chvilička,kdy by mohl zazářit jen on - sám. Vždycky se kolem něj pletou vycházející "hvězdičky" které se snaží zazářit víc než on. Nikdy nebude jediný,který se snaží prorazit na hvězdné obloze,přesto že má asi největší potenciál. Může takhle někdo existovat? Když už přecejen alespoň jedna hvězdička spadne,jeho předpoklady na slávu by se měly zvyšovat,ne? Omyl. Lidé mají z padající hvězdy větší radost než z něj,který na obloze je už pěknou řádku let. Při Měsíčku vlastně vždycky vylézalý strašidla,vodníci nebo zloději. A pak má být Měsíc oblíbený. Ale nezhasíná. Bojuje o přízen lidí,kteří jsou buď beznadějně romantičtí a nebo beznadějní romantici. Nebo jednoduše beznadějně nadějní nasávat energii,kterou tohle těleso vydává i bez toho aby bylo populární a mělo "hvězdný" lesk. Neměli by si někteří z nás brát příklad z Měsíce? Je to přece STAR která nezhasíná,bez toho aby se někdy dokázala rozsvítit. Není to jen přirozená družice Země. Je to pan Měsíc. Přemýšleli jste nad ním takhle někdy?
M. -.-

Řečí jako Palacký, jó to jsem mohl mít!

20. července 2012 v 21:15 | M.*^^
A život si se mnou hrál.
Chtěl jsem být chytrák a umělec.
Ženu přenádhernou měl jsem mít.
Žít s ní v poklidu,mít velkej byt.
Jo to jsem chtěl. Já moh´si žít.

A život si se mnou hrál.
A když to nevyjde,moh´jsem být král.
Kralovat lidu,jak jsem si v dětství hrál.
Kdyby mi nevyšel král,
na šaška jsem si hrál.
Jo to jsem chtěl. Já moh´si žít.

Tak proč si život se mnou hrál?
Zklamaný jsem,že nejsem král.
Lidé se mi smějí velice,
a přesto že nejsem šašek,
vrácím jim úsměv na líce.

A byt mám,stěžovat si nemohu.
Na tu mou starou,děravou stodolu.
Za ženu princeznu chtěl jsem mít,
však jen kráva vola může potěšit.


Řečí jak Palacký,Picaso je můj vzor.
Umělec na slovo vzatý jsem se málem stal.

Osud však nenahrál mi karty.
A tak jdu s krávou v patách,
ale usmívám se dál.

A život.
Ten si se mnou hrál!


Les je krásnej.. Ale ničí mi nervy!

17. července 2012 v 21:05 | M.*^^ |  O mě, pro mě,za mě
Les? Ničí nervy? Jsem normální? Ano! Tedy částečně. Dneska nemám moc dobrej den. Tomu ovšem nepřidala poviná návštěva lesa,kterou jsem absolvovala s dědou. Samozřejmě jsme jako tradičně nenašli nic. Úplné houby. A pak že rostou.. Ale když jsem částečně nepromoklá,s kapucí na hlavě a gumovkami klopýtala po lese optimismus mě neopustil. I přes to,že mě les nesnáší a nabodávala jsem se snad na každou větývku a do gumovek mi lezli všudypřítomné šlahouny malin bez malin. Velký překvapení pro mě byl taky komár kterej se mi snažil vycucnout všechnu dobrou náladu společně s krví. Oba jsme přežili. Ticho lesu mi drásalo nervy,stejně jako lidé ktreří chodili ven z lesa daleko dříve,než my a odnášeli plné košíky hub,které jsem v lese sice potkala,ale podle dědy byly údajně nejedlé. Draztické ticho jsem se pokusila přehlušit sluchátkama a Evropou 2 :D

Dvě hodiny jsme se potáceli po lese s čtyřmi pidi-hříbečky na dně košíku (které jsem našla já - ale nechci se chlubit,není čím ) a po celou dobu docela dost pršelo. Skvělý ne? Venku je ponuro a značně podzimně. Jo miluju podzim a nechápu co to na mě leze. Když jsme dorazili domů babička si užila několik výsměšných poznámek kvůli našemu "úlovku" . Taky mohla jít sama. Les je stejně nějak nedomyšlen prostředí. Kdyby tam bylo rozcestí -> hřiby, <- bedly... Já nevim co všechno ale přehledně. Bojim se,že se v lese ztratim a nesnáším ticho a absenci lidí. Miluju místa s davy lidí.
Kámošku jsem taky nezastihla,abych se jí tak trošku svěřila a ona mi zvadla náladu. Takže jediné místo,kde si můžu postěžovat na mojí dnešní,docela skleslou náladou,kterou zapříčinil pocit z lesa,žádné houby a možná i počasí je tady. Je to strašný. Tuhle náladu nesnášim.. No ale aspoň dneska je TBBT a HIMYM takže aspoň něco :) Takže dolesa už nikdy.

A co vy? Našli jste o prázdninách v lese houby a nebo "houby" ? :D Pochlubte se :)
M. -.-

Pod sebou peklo, nahoře nebe!

17. července 2012 v 20:02 | M.*^^ |  Spisovatelčím
Stála uprostřed obrovské louky. Obklopená stébly trávy,která jí dosahovala asi do výše kolen. Její nepřítomný výraz hleděl ku předu. Co tam viděla? Nebo dokonce koho? Její oči odrážely částečně nebe,na kterém stahovala obrovská,temně modrá mračna,částečně zemi,která byla součástí všeho a zároveň ničeho,ale největší částí ponuře zelená stébla trávy,která ji obklopovala a jemně ji šimrala na nohou. Vítr se jí silně opřel do vlasů. Tráva kolem ní se rozvlnila v podivném tanci všech a zároveň nikoho. Oblaka se dala do pomalého,téměř neznatelného pohybu. Zem se neznatelně zachvěla. Ale ona stála dál. Nepřítomný pohled pohlcoval okolní svět. Další poryv větru. A další. Slunce na chvíli vykouklo zpod mračen zahalujících oblohu. Krajina měla své temné kouzlo. Né však větší než ona. Její oči se zalévaly slzami,které nemohly vytrysknout na povrch. Sklonila hlavu,aby jí nebylo vidět do obličeje. Ústa jí rozšířil úsměv. Najednou zaklonila hlavu a rozesmála se. Šílený smích umocňovaly uslzené oči a vítr,který cloumal stébly trávy. Stromy by mohl lámat jako sirky. Stromy tu ale nebyly. Žádné. Najednou klesla na kolena. Konečně věnovala pohled rozzlobené obloze. Vydešeně se rozhlédla kolem sebe. Nic. Nikde. V její tváři se vystřídalo zděšení,které následoval znova TEN úsměv.

"Zvykni si na to, že máš jenom sebe. Pod sebou peklo a nahoře nebe."

Den sedmý

17. července 2012 v 18:57 | M.*^^
Sedmý den - Čtyři věci, co mě dokážou znechutit.


  1. Pomluvy. A osoby,které nemají na práci nic jiného,než je rozšiřovat.
  2. Lidi,kteří jsou obyčejnými hulváty.
  3. Lidi ožralé pod svůj vlastní,osobní obraz.
  4. Kluci,kteří jsou po každé holce kterou vidí,jen aby jim konečně nějaká zabrala. Většinou typ,který zraje na "úchyláka" roku.

Den šestý

16. července 2012 v 21:17 | M.*^^

Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).

Nebudu vás zatěžovat jmény těch úžasně příšerných lidí,které znám. A jelikož se snažím zůstat alespoň v dočasné anonymitě je mi celkem líto,že se nemůžu pochlubit tím,jak dokážu pochlebovat těm,o kterých se zmíním :D Takže se pokusím o nemožné. Popíšu pět lidí,tak aby ne nepoznali i kdyby náhodou na můj blog zabrousili. Držte palce,začínáme :)

  1. Jo měla bych začít rodinou nebo ne? Každopádně je to bez pořadí a je skoro rodina. Začnu svojí praštěnou kámoškou,kterou bezpodmínečně miluju :D Můžu jí říct cokoliv a vždycky uslyším to co nechci,ale většinou je to objektivní pohled na věc. Štve mě jak je úplně jiná než já. Nadávat jí můžu jenom já. A to je fakt. My dvě si prostě říkáme všelijak. Lidi říkají "A to jste kámošky když si takhle (tohle) říkáte? " Jasně! Nejlepší! Jing a Jang. Mám jí ráda.
  2. I když už se spolu asi 4 roky pořádně nebavíme,přesto pro mě tenhle kluk moc znamená. Nechodili jsme spolu. Byli jsme jen hodně dobrý kámoši. Jsem strašně ráda,že jsem ho mohla poznat. Je to jeden z těch nejdůležitějších lidí v mém životě. Známe se asi 12 let. Pamatuju si všechny naše zážitky ze hřiště. Miluju ho (svým způsobem :D ) . A i když se spolu nebavíme,pokaždé když se naše oči střetnou dokážeme si toho říct mnohem víc. A je jedinej člověk,kterého úsměv mi vykouzlí úsměv na tváři a dálku,beze slov. On ví kdy to potřebuju. Mám ho strašně moc ráda. Nejvíc ze všech.
  3. Další slečna pro mě znamená taky hodně. Mám jí moc ráda. To je holka se kterou jsme téměř stejný. Znám jí docela dlouho a prostě si rozumíme. Máme podobný humor a prostě styl. A co ještě napsat? Rozumíme si i beze slov :) . Skvělý ne?
  4. Mami? Je řada na tobě. Netuší proč tě sem vlastně píšu. No nevadí. Jsi pro mě důležitá jako je každá máma pro své dítě. A co je hlavní? Dala jsi mi život. Tak ti děkuju moc. Méně děkuji za praštěnou rodinu do které jsi mě porodila :D Néé.. Vždyť mě znáš. Mám tě ráda.. A proto tě sem píšu.
  5. Stařečkové. Díky že vás mám. Asi jste moji nejmilejší prarodiče. Taky už jiný nemám. Ty moje věčný vtípky. Za ně vždycky dostanu na ústa. Ano jste občasně vtipný,máte o mě přehnaný strach a proto vás nesnáším :D Jste pro mě důležití,proto jste tady,i když se to nikdy nedozvíte. Doufám.

V dnešní době? Není jedno jaká je doba?

16. července 2012 v 13:52 | M.*^^ |  Co mě sere
Konečně TT,které mě potěšilo. Vlastně cítím hodně emocí,které bych mohla narvat do článku s omezenou kapacitou. Myšlenky,které mi poletují hlavou. Jenže jak vám to tu mám popsat,když mi moje omezená slovní zásoba omezuje?

Jsem "dítě dnešní doby " . A přesto že je mi teprve 15 překypuju optimismem asi víc než ostatní lidi. Nejednou mi bylo řečeno,že "mám optimismu na rozdávání" nebo "to je ten tvůj věčnej optimismus" . Jasně lidi.. Taky už jsem byla na dně. A ze dna se blbě odráží zpátky. Proto optimismus. Neodsuzuju pesimisty. Pár jich znám. Jsou to stejně veselý človíčkové jako každý jiný. Akorát víc řeší problémy. A nejlépe nevidí jiné,než mnohdy realistické východisko. Jakožto nechutná optimistka (jo docela často už mě můj osob

Svobodný skřítek

16. července 2012 v 12:39 | M.*^^ |  Výtvarničím
Je to už asi rok stará kresba,ale chtěla jsem na ní docela pyšná :) Kdyby někdo neznal Harryho Pottera (to se snad stát nemůže => jsem zapřísáhlá Potterholička :D ) tohle je Dobby - svobodný skřítek.

P.S. : foceno mobilem takže "kvalitka"..